Avishai Cohen trio

Forum Karlín, Praha, 6. května

Když muzikant označí Prahu za jedno ze svých nejoblíbenějších měst, leckdy to říká jen ze slušnosti. Ne však Avishai Cohen.

Izraelský kontrabasista a zpěvák toto pondělí v pražském Foru Karlínabsolvoval svůj již čtyřiadvacátý český koncert. Opět nepotřeboval žádné efekty ani projekce, tentokrát do samého závěru dokonce ani nezpíval.

Zhruba půldruhé hodiny se dvěma spoluhráči rozvíjel složitou, chytlavou a rytmicky bohatou instrumentální jazzovou muziku. Publikum vypadalo převážně nadšené, kupovalo desky a poptávalo se, kdy Cohena uslyší příště. V žánru jazzových koncertů, které se až na výjimky odehrávají po klubech, fenomén Cohen v Česku nemá obdoby.

Však devětačtyřicetiletý Izraelec, který měl českého dědečka, si své postavení na zdejší scéně buduje od prvního účinkování roku 2004 v pražské Městské knihovně.

Postupně zaplňoval čím dál větší sály. Účinkoval na Pražském hradě, festivalech Struny podzimu a Colours of Ostrava, na soukromém večírku J&T Banky, zajímal se o místní dění - před jedenácti lety se například v metropoli zúčastnil demonstrace proti neonacistům. Krok po kroku získával věhlas. Když roku 2009 vydal převážně písňové album Aurora, na jazzové poměry nevídaně se s ním umístil v české prodejní hitparádě.

Cohenova obliba má více důvodů. Zaprvé basista vždy přiveze trochu jiný projekt. Roky vystupoval s triem, které tvořili klavírista Shai Maestro a bubeník Mark Guiliana. Pak přijel jednou s vokalistkami, podruhé s dechovou sekcí, potřetí s hráčem na arabskou loutnu oud. Někdy celé večery zpíval, jindy brával do ruky baskytaru a třeba v Brně se nechal doprovodit tamními filharmoniky.

Poslední roky Avishai Cohen nevídaným tempem střídá klavíristy, vždy má však čich na talenty. Sotva jeho sestavu opustili o generaci mladší Nitai Hershkovits a jeho nástupce Omri Mor, kteří dnes už rozvíjejí sólové dráhy, Cohen učinil další objev: toto pondělí na pódium Fora Karlín přivedl ázerbájdžánského klavíristu Elchina Shirinova.

Projevil se jako taktní doprovázeč a výtečný sólista s citem pro dynamiku, v několika sólech úžasně stupňoval napětí. Také si rozuměl s bubeníkem a perkusistou Noamem Davidem, Cohenovým známým od dob dospívání.

Basista tentokrát publiku neuchystal žádné best of. Nezařadil své populární starší instrumentálky jako Smash nebo Feediop ani oblíbené zpívané songy typu Morenika.

Celý koncert vyjma přídavků tvořily výhradně kompozice z nového alba Arvoles, které Cohen po koncertu prodával a podepisoval v předsálí - pro české posluchače mimořádná příležitost, neboť nahrávka do distribuce zamíří teprve příští měsíc.

Že diváci žádnou ze skladeb neznali, nevadilo: Cohenova hudba je dostatečně osobitá, vyniká svérázným rukopisem, který autora prozradí po několika taktech. Cohen je navíc zručný recyklátor, často se vrací ke starším melodiím, jež přearanžuje nebo přeskupí. Ve Foru Karlín takto zařadil třeba skladbu Gesture Nr. 1., kterou sice poprvé natočil letos, avšak v Česku ji hrál už dříve.

Avishai Cohen sice vzešel z jazzové scény, má však čím dál širší záběr. Z někdejšího doprovázeče klavíristy Chicka Corey, který jej jako první v 90. letech minulého století angažoval do svého tria i sexteta Origin, se vypracoval ve frontmana, stylotvornou osobnost.

Dnes je pro něj jazz spíš zastřešující pojem, hráčská filozofie, jazyk a zejména svoboda improvizace. Hudebně ale Cohen víc než třeba z postbopového jazzového výraziva čerpá z afrokubánských rytmů, harmonických postupů evropského romantismu nebo ze severoafrické a blízkovýchodní muziky.

V pondělí to ve Foru Karlín dokázal titulní skladbou nové desky Arvoles, původně lidovou písní sefardských židů, jejíž výrazné melodii Cohen dodal lehce valčíkové tempo.

Nejvýrazněji na koncertu působily svižné nové autorské kompozice Elchinov nebo Face Me. Povětšinou měly výrazná témata, unisono vedená kontrabasem a klavírem, nepravidelně střídaly různě dlouhé rytmické úseky a opakovaly zapamatovatelné figury nebo groovy.

Cohen to vše dokáže pozoruhodně spojit. Skladby nepůsobí překombinovaně, přes složitá lichá metra se vyvíjejí přirozeně a vtahují posluchače, pro něž je vzrušující pozorovat, kam to až muzikanti doženou v sólových improvizacích.

Tento typ rytmického uvažování možná souvisí s tím, že Cohen kdysi začínal na baskytaru, inspirován slavným Jacem Pastoriem, a teprve v dospělosti vzal do ruky prvně kontrabas - na ten pak cvičil mimo jiné upravené Bachovy violoncellové suity. Odsud zase může pramenit Cohenův cit pro kontrapunkt.

Do svých sestav Avishai Cohen nerad angažuje pianisty, kteří by ho zastiňovali. Také v pondělí byl se svým kontrabasem, výrazně a pěkně ozvučeným, jednoznačnou hvězdou, na níž spočívala pozornost.

Vášeň pro muziku projevoval fyzicky, byl kontaktní, expresivní. Za kontrabasem takřka tančil, střídal pózy, nebál se bavičských gest - při sólování perkusivně tepal na korpus nástroje, k pobavení publika hrál složité běhy až na kraj hmatníku nebo citoval úryvky známých popových či rockových melodií jako Smoke on the Water.

Výsledný dojem byl jako vždy skvělý, komornější ve srovnání s předešlými zastávkami, kdy Cohen uváděl popový repertoár z dva roky starého alba nazvaného 1970 nebo večer završoval tanečními kubánskými songy, při nichž část sálu povstala a tančila.

Tentokrát se nic takového nestalo, pozornost se soustředila na nový repertoár, což při Cohenově tvořivosti a invenci bohatě stačilo. A kdo chtěl basistu slyšet zpívat, musel vydržet do přídavků. Tím byla nejprve kompozice pro trio Seven Seas, jež začíná staccatovou palbou jediné opakované noty, pak píseň Alfonsina y el mar, kterou Cohen zazpíval španělsky a jen sám se přitom doprovázel na kontrabas, a konečně Remembering. Tato jednoduchá melodická skladba s lehce bachovským motivem je dnes v repertoáru jedinou připomínkou basistových prvních českých koncertů.

Avishai Cohen jich teď má za sebou čtyřiadvacet, ale na dva další už kývl: 8. listopadu se do Fora Karlín vrátí, tentokrát v doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. A příští rok oslaví své padesátiny v Brně. Nic zatím nenasvědčuje, že by pak zájem Čechů o Cohena ustal.

autor: Daniel Konrád