Omar Sosa & Yilian Cañizares + Gustavo Ovalles zvedli Archu ze sedadel
Ani výtečné představení Omara Sosy a Seckou Keity loni na Colours Of Ostrava, ovšem ani povedené album Aguas kubánského pianisty s krajankou, zpěvačkou a houslistkou Yilian Cañizares nemohlo dostatečně připravit publikum na půvabnou hudební smršť, která se strhla 1. dubna 2019 v pražském divadle Archa. Koncert byl zase jiný, temperamentní a hravý.
Zdálo by se, že „proměnnou“ tu představuje prostě jen přítomnost osobnosti Yilian Cañizares. Jenže tak to není. Také Omar Sosa komunikuje s odlišnými spoluhráči jinak a transformuje svoji hudbu do společné řeči. Uhrančivá diva strhla váženého jazzmana a skladatele, až vyskakoval od piana a střihl si s ní dvakrát na pódiu taneček. Když vyzývavě tancující, hudbu celým tělem vášnivě prožívající Yilian dělala tohle se spoluhráčem, snadno si domyslíme, jak muzika rozproudila krev divákům. Snadno pak hlediště dokázala rozezpívat i roztleskat.
Ano, šlo zároveň o velmi efektní show. Jenže nikoliv o povrchní, prvoplánovou show. Ani na chvíli netrpěla muzika. Když Yilian euforicky „přizpívávala“ scatem melodii do houslových sól, což bylo slyšet i v sále díky houslovému mikrofonku, znělo to intonačně zcela přesně a přidávalo hudbě další barvu.
Zaslouží vypíchnout, jak „hodně muziky“ dokázali tři muzikanti zastat. Yilian nejen vizuálně opanovala scénu a dokázala hrát na housle a zpívat komplikované kadence zároveň. Ještě občas vrstvila další zvukové stopy pomocí looperu. Ať už šlo o vyhrávky houslí nebo třeba pouhý opakovaný vzdech, ze kterého dokázala udělat muziku. V reálném čase zachycené zvukové smyčky ovšem nikdy nedominovaly. Šlo tu čistě o účelnou výplň, prim hrála spontánní a živá interpretace.
Což samozřejmě platí i pro Omara Sosu. Občas vytvořil podklad pomocí elektronických efektů, ale šlo pouze o dróny nebo tiché klávesové plochy. Nic z toho nezastiňovalo jeho klavírní hru s typickou dynamikou a frázováním, důrazem na melodii a častými odkazy k tradičním kubánským stylům. Sosa se také neomezoval jen na klaviaturu, s chutí se pouštěl i do vokálů, nebo třeba pobavil publikum „perkusemi na pusu“.
Humor představoval vůbec důležitou složku vystoupení. Ať už ten hudební, nebo dokonce v podobě vtipné historky, kterou Omar odvyprávěl. Přestože nemívá zvykem na pódiu mluvit, tentokrát udělal výjimku. Celý koncert, potěšen faktem, že prvně vystupuje v Praze, věnoval svojí první manželce, která v Praze studovala. Krom komického výjevu z rodinného života, kdy mu žena házela z třetího patra na hlavu oblečení včetně oblíbených a na Kubě nedostatkových bot, které mu přivezla, Sosa zdůraznil, jak mu kladla na srdce: „Zahraj v Praze, nejkrásnějším městě planety.“ A opět, onen impulsivní mluvený vstup nevyzněl „příliš“, vše působilo přiměřeně.
Dramaturgie koncertu přitom nebyla vystavěna jen na pasážích temperamentních až divokých. Nejdojemnějším momentem se určitě stala píseň De La Habana y Ostras Nostalgias, tematizující stesk emigrantů po domově. Cit, o kterém Omar prohlásil, že ho krom stejného hudebního myšlení s Yilian silně spojuje.
Hudebníci se však neomezovali na to, že by jen přehráli repertoár alba Aguas. Nápaditých, závratně vygradovaných a přitom správně vyvážených improvizací zaznělo požehnaně.
Dostatek zaslouženého sólového prostoru dostal i dvorní muzikant Omara Sosy, venezuelský hráč na perkuse a příležitostně zpěvák a recitátor Gustavo Ovalles. Že jeho polyrytmická zvuková přediva budou znít úchvatně se dalo předpokládat. Ale to, jak složité rytmické struktury a pestrý, bohatý vzuk dokázal vytvořit sólem na pouhé dvě rumbakoule, vyvolávalo nevěřícné pohledy a spontánní aplaus.
Ostatně k závěrečným ovacím ve stoje vyskočilo publikum ze židlí také naprosto spontánně, ještě dříve, než dozněly poslední tóny.
Pořadatel během promluvy před koncertem přislíbil, že „Omara Sosu určitě nepřivezl do Prahy naposled“. Dobrá zpráva, nezbývá než se těšit na příští návštěvu s dalším projektem.
Tomáš S. Polívka